﻿<p>Ostatní kadeti na akademii se všichni narodili ve velkých městech, dokonce i mí nejbližší přátelé – Žora pocházel z Vorošilovgradu, Váňa a Griša z Charkova a dvojčata Alenčijevovi přijela z Moskvy! Moskvané, až tady dole v ukrajinské stepi! Asi si říkáte: „Jak se venkovský kluk jako ty dostal mezi ně, do Čugujeva?“</p>
<p>Moji rodiče byli rolníci, ale já odešel z domova velmi brzy studovat do Charkova, nejbližšího skutečně velkého města. Cestu mi ukázal bratr – v roce 1931 odešel hledat práci do Moskvy, ale ocelové jeřáby vyměnil za pístové motory a křídla. Saša se z polí, dřevěných domků a těžkého života prostých lidí dostal k mrakodrapům, které chtěl pomáhat stavět. Křídla jej zanesla ještě dál a kapitán Alexandr $[lastName] se nyní dostal na místa, o jejichž návštěvě jsem mohl jen snít. Vyprávěl mi o sluncem spálených polích Španělska, útesech na Krymu a nekonečných stepích Mongolska. Chtěl bych slyšet, co říká na zasněžené lesy Finska, ale od té doby jsem ho neviděl – vlastně nikdo, kromě matky v jejích snech.</p>
<p>Náš ročník dokončil výcvik v celkem dobrém stavu. Při prvním samostatném letu Denise Tichonova jsme přišli o jediný U-2. Porucha motoru při přiblížení na dráhu nás připravila o letadlo i pilota. Jeho rodiče zemřeli, když byl malý, a sourozence neměl. Stali jsme se jeho rodinou a jako rodina jsme také truchlili. Já kurz dokončil bez problémů, až na svůj úplně první let. Byl jsem nervózní a pozvracel celou kabinu, takže poručík Kalitvincev let přerušil a dal mi druhou šanci následujícího rána. Tentokrát jsem přišel připravený – nesnídal jsem, takže nebylo co vyzvracet!</p>
<p>Za poslední rok jsem už s vlastními křídly vycvičil tolik městských kluků i venkovanů, že by z nich byl celý pluk. Ze staršiny $[lastName] jsem se stal $[startRank] $[lastName] a kadeti mi prokazovali stejnou úctu, jakou jsem kdysi prokazoval svým instruktorům. Poslední týden kurzu jsme ale vždycky skončili u křestních jmen.</p>
<p>Život instruktora mě však rychle omrzel – nevstoupil jsem do armády proto, abych učil kluky, kteří pak budou létat na nejnovějších strojích. Chtěl jsem na nich létat sám! Po dvou nebo možná deseti žádostech můj přímý nadřízený kapitán Černov, kterému jsme my instruktoři říkali Jevgenij Petrovič, slíbil, že se za mě přimluví. Nic se ale nedělo až do druhého červencového pondělí roku 1941.</p>
<p>Jevgenij Petrovič, Žora Safinskij a já jsme dostali rozkaz okamžitě se hlásit v Charkově. Během celé jízdy v Žorově černém autě nikdo nepromluvil. Stejně tichý byl výstup po schodech oblastního velitelství i čekání před hnědými dveřmi velitelovy kanceláře. Zapalovaly se cigarety, zápalky putovaly automaticky z ruky do ruky a za dveřmi se bez ustání křičelo do telefonu. Když nás šéf konečně zavolal dovnitř – po době, která působila jako celá hodina – vynechal představování a ukázal na mě a Safinského.</p>
<p>„Do Moskvy. Hlaste se tam nejpozději za dva dny. Soudruh Černov má pravdu, na těch vašich práškovacích letadlech tady žádné fašisty nezabijete. Odtamtud vás pošlou k přeškolovacím plukům a naučíte se bojovat. Běžte a nezapomeňte si papíry. Černove, vy dnes letíte do Kyjeva. Kalitvinec to po vás převezme.“</p>
<p>Cestou zpět řídil Jevgenij Petrovič a Žora se mnou se přeli, zda do Moskvy poletíme, nebo pojedeme vlakem. Na letišti nám Černov potřásl rukou a odešel si sbalit věci. „$[age] není věk na umírání, $[firstName]. Přátelé, sejdeme se tady na Silvestra,“ řekl. O dva měsíce později Kyjev padl.</p>